Postupy o žádosti

Svátosti:


Svátost křtu

Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje:

  • Odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů.
  • Zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, pečeť, která posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tuto pečeť nemůže křest být opakován.

Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

Podmínky pro křest malého dítěte od 0 – 6 let

  1. Křest dítěte žádají rodiče či aspoň jeden z rodičů, ne prarodiče.
  2. Křest je rozhodnutím se pro víru a pro život z víry. Proto je nutné, aby aspoň jeden z rodičů byl pokřtěný a zavázal se, že bude své dítě vést k Bohu slovem i životem. Malé děti se křtí na víru rodičů.
  3. Před vlastním křtem účastnit se přípravy – rozhovoru o křtu, o víře a životě z víry. Délka přípravy je podle stavu víry rodičů.
  4. Kmotr má být praktikující věřící, aby mohl pokřtěného vést v křesťanské životní cestě a pomáhat rodičům v náboženské výchově. Pokud možno by měl být biřmovaný, nebo mít v úmyslu v nebližší době přijat svátost biřmování.

Podmínky pro křest dítěte od 7 do 14 let

  • Viz 1. – 4.
  • Dítě v tomto věku by mělo o víře už samo něco vědět. Žádá se proto aspoň rok společného setkávání s ostatními dětmi při výuce náboženství.

Podmínky pro křest nad 15 let

  • Sám se musí rozhodnout. Musí věřit v Boha Spasitele a podle víry žít.
  • Roční nebo i delší příprava formou osobních a společných setkání. Katechumeni mají být jednou za rok představeni biskupovi příslušné diecéze.

Svátost manželství

Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.

Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; tak milost svátosti zdokonaluje lidskou lásku manželů, zpevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.

Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.

Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících.

Zájemci o přijetí svátosti manželství ať se přihlásí na faře včas, už tehdy, když ještě neví přesný termín svatby! Nejlépe půl roku předem, ale i dříve. Nejpozději však tři měsíce předem.

Měli jste jen civilní sňatek?

Někdy se stává, že teprve po létech soužití některý z partnerů zatouží po zplatnění manželství před Bohem a po Božím požehnání, aby pak mohl přijímat jiné svátosti svátost smíření a svaté přijímání. Zplatnění je možné. Informujte se u kněze.

Ti, kteří žijí jen v civilním manželství, nemohou přistupovat k svátosti smíření, ani k svatému přijímání.


Svátost nemocných

Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:

  • Spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve.
  • Útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří.
  • Odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání.
  • Uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše.
  • Přípravu na přechod do věčného života.

Svátost pomazání nemocných je udělována v naléhavých případech i v nemocnici, ale lze ji přijmout po dohodě s knězem i v kostele, na faře či v domácím prostředí nemocného.


Křesťanský pohřeb

Všechny svátosti, a hlavně ty, které uvádějí do křesťanského života, mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v království. Tehdy se splňuje, co vyznává ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“

Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).

Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.

Pokud vám někdo z blízkých zemře doma, zavolejte pohřební službu. Potom můžete, třeba i spolu s pohřebnictvím, zavolat na farní úřad. Dohodne se termín a hodina pohřbu. Pak je možné dojít na faru a promluvit s knězem o průběhu rozloučení či pohřbu.

Pozůstalí zvolí uložení do hrobu nebo zpopelnění.

Pohřeb má v kostele dvě části. První je mše svatá za zesnulého, ve které se zpřítomňuje za zemřelého Kristova oběť (je to největší dar, co můžeme pro svého zemřelého po jeho smrti udělat). Druhá část je pak rozloučení se zemřelým před rakví (u pohřbu se pokračuje ještě na hřbitově).