V polovině května se s námi naposledy rozloučil pan Josef Bečica, který téměř 30 let svého života zasvětil funkci trnavského kostelníka, a který byl za svou dlouholetou práci důvěrníka Matice svatohostýnské vyznamenán Svatohostýnskou medailí. Společně se svou manželkou Marií vychovali 8 synů a jejich neustávající a obětavá péče o rodinu představovala a představuje pro mnohé – včetně mě – způsob křesťanské výchovy, před kterou je nutno smeknout, a ze které je dobré si vzít příklad a mnoho ponaučení. Měl jsem to štěstí, že jsem při sepisování své knihy o Trnavě měl možnost se několikrát u pana Bečice zastavit a zaposlouchat se do jeho vzpomínek a úvah. Dovolím si zde uvést jednu, kterou mi sám vypravoval, a kterou, jak všichni věříme, již sám v království nebeském zakouší: „A teď si představ, že toto zhledání s předkama, keré ty tady teď jaksi sepisuješ od lidí, toto zhledání bude po smrti. To potom, až přijdeš na to pravé místo, tam sa budú hlásit: ‚Já su tvůj pra pra pradědeček!‘ Víte, co to bude za radosti? Ale to teprve bude. Nebo je, pro ty zemřelé. Jak sa člověk narodí, už bude žit navěky. Všichni. Aj ti dobří, aj ti špatní.“

Pavel Hanulík

(zveřejněno v letním čísle Trnavského zpravodaje)