I když byl kostel v Trnavě postaven v letech 1905–1906, počátky snah o zbudování samostatné duchovní správy v Trnavě spadají již do 1. poloviny 19. století. Začněme proto nejprve pověstí, která se pojí se stavbou trnavského kostela. Tuto pověst zapsal roku 1915 Jan Drábek, někdejší děkan a farář ve Fryštáku:
„Jelikož byla Trnava od farního kostela příliš vzdálena, pomýšlelo se jíž za starých dob na to, aby se tu postavil nový kostel. Tak se vykládá, že hned slavné paměti Jan hrabě ze Seilernů, chtěl tam zbudovati kostel, jehož plány se zachovaly. Trnavští však nemohli se dohodnouti, zda by se měl stavěti na »hořansku« či »dolansku«. A proto, když se počaly základy kopati, přes noc protivná strana do základů nalila vody, nač se hrabě dozlobil a od stavby upustil.“
Jedná se o pouhou povídačku? Nemusí tomu tak být. Při studiu archivních materiálů slušovické farnosti, vztahujících se ke zřízení samostatné duchovní správy v Trnavě, se můžeme setkat s množstvím dopisů, které trnavští zastupitelé zasílali olomouckému arcibiskupství a ve kterých zdůrazňovali nutnost zřídit trnavskou farnost. Taktéž se dočítáme: „Jen tolik snad ještě možno připomenouti, že při vymáhání kongry velmi platné služby prokázala listina z r. 1847, nalezená ve farním fondu slušovickém. Již tehdy totiž jednalo se o zřízení tak potřebné duchovní správy v Trnavě. A dvorní kancelář dekretem ze dne 4. května 1847 povoluje se pro lokálního kaplana, jenž má býti po vystavení kostela a fary ustanoven v Trnavě, roční plat 300 zl.“ Již na základě tohoto úryvku můžeme říci, že povídačka je pravdivá v tom ohledu, že v Trnavě existovaly snahy vybudovat kostel. A jelikož je v úryvku zmíněn rok 1847, tedy doba ještě před zrušením patrimoniální správy, je velmi pravděpodobné, že stavbu kostela chtěl zrealizovat sám hrabě Jan Seilern, někdejší pán lukovského panství, který pocházel ze silně katolického rodu.
Citovaný úryvek, společně s množstvím dalších materiálů dokládajících snahu o zřízení fary v Trnavě, pochází ze 70. let 19. století. V rámci těchto materiálů se dále dovídáme, že už na konci 50. let 19. století bylo zřizování samostatné duchovní správy v Trnavě ve velmi pokročilém stádiu. Co se tedy stalo, že bylo od jejího zřizování upuštěno? Odpovědí na tuto otázku může být úryvek dopisu z tohoto období, který byl adresovaný přímo arcibiskupovi:
„Dle visitačních protokolů jednalo se již před mnohým časem o zřízení samostatné duchovní správy a konečně asi před 20 lety dospěla věc již tak daleko, že bylo vše již hotovo, aby záležitost ta nejdůstojnější kníže Arcibiskupské Konsistoře ku schválení předložena býti mohla. Než ale Bohužel rozliční a nenadálí nepřátelé překazili nám to dílo tak krásně započaté, a tak mnoha užitku pro nás všecky jak v tělesném, tak obzvláště duchovním ohledu slibující. Než ale nyní po tak kruté a hrozné zkušenosti po tolikerá mnohá leta Bohužel ale na našich vlastních nesmrtelných duších nemůžeme s lehkovážnou lhostejností ruce v klín položiti…“
Je tedy výše zmíněná povídačka o zničených základech kostela pravdivá? Právě citovaný úryvek dopisu arcibiskupovi zmiňuje hrůznou událost, kdy jistá skupina lidí překazila zřízení samostatné duchovní správy v Trnavě, leč nespecifikuje způsob, jakým toho dosáhla. I když dopis tento čin konkrétně nepojmenovává, můžeme na základě zjištěných informací tvrdit, že se v polovině 19. století mohla událost, popisovaná v oné povídačce, v Trnavě skutečně odehrát.