ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST TRNAVA U ZLÍNA
Farnost Trnava
Trnava 22, 763 18 Trnava
Farář
+420 797 861 562

Kněží ve farnosti

Dr. Antonín Cyril Stojan

Zakladatel Trnavského kostela

Narozen v Beňově u Přerova 22. 5. 1851 (kostelníku Františku Stojanovi a jeho ženě Josefě jako páté z osmi dětí). Na kněze vysvěcen 5. 7. 1876 arcibiskupem Fürstenberkem v Olomouci. První působiště – jako kaplan ve Štítech u Zábřehu na Moravě (od 5. 8. 1876), poté v Příboře (7. 9. 1876 až 12. 8. 1887). Dále byl administrátorem ve Veřovicích (od 3. 3. do 8. 6. 1887). Poté působil ve Svébohově, což bylo kousek od Štítů (od 12. 8. 1887 do 30. 11. 1888). Od 27. 11. 1888 do 16. 5. 1905 byl farářem v Dražovivích u Vyškova. Po schválení disertační práce byl 9. 7. 1896 promován doktorem teologie. Od roku 1897 poslancem říšské rady za Stranu katolicko-národní v Moravském sněmu v Brně a na Říšském sněmu ve Vídni. V roce 1907 se stává proboštem v Kroměříži. V dubnu 1918 odchází do Olomouce a stává se kanovníkem a 1. 10. 1920 se stává kapitulním vikářem (zástupcem arcibiskupa). Dne 10. 11. 1920 byl jmenován arcibiskupem olomouckým. Zemřel 29. 9. 1923 v Olomouci. Pohřben v bazilice na Velehradě. Jeho životním krédem bylo: „buď můj život jedna Boží chvála“.

Ondřej Bílek

Kněží působící v trnavské farnosti (1912 - 1914)

Narozen 1973; zemřel 2. 5. 1943 a pohřben v Miloticích u Kyjova.

Po schválení základní a dotační listiny dne 18. 6. 1912 se stal na podzim téhož roku prvním trnavským farářem. Předtím působil jako kaplan ve Štípě. Dne 1. 5. 1914 byl presentován hrabětem Seilernem na faru do Slušovic.

Josef_Morys

Josef Morys

Kněží působící v trnavské farnosti (1914)

Narozen 1887; zemřel 11. 3. 1943

Byl druhým trnavským farářem pouhé čtyři měsíce. Odchází jako kooperátor do Slušovic a pak jako katecheta do Fryštáku.

Robert Urbančík

Kněží působící v trnavské farnosti (1914 - 1917)

Narozen 31. 5. 1874 v Brušperku; zemřel 13. 9. 1942

Patron hrabě František Seilern prezentoval do Trnavy faráře, který působil dosud jako finanční kaplan ve Štípě. Narodil se 31. 5. 1874 v Brušperku na Moravě. Vystudoval matiční gymnázium v Opavě, přešel na vyšší Gymnázium do Přerova. Bohosloví studoval v Olomouci. Na kněze byl posvěcen 5. 7. 1900. Z Trnavy odešel do Kašavy.

Gabriel Vlček

Kněží působící v trnavské farnosti (1.11.1917 - 1.3.1918 a 1926 - 1940)

Narozen 22. 9. 1888 ve Skrbeni (u Olomouce); zemřel 7. 10. 1967. Pochován ve Skrbeni.

Gymnázium i bohosloví vystudoval v Olomouci. Vysvěcen na kněze byl 15. června 1913. Jako novokněz působil v Kašavě. Do Trnavy přišel 24. října 1917 z Kašavy a stal se jejím čtvrtým administrátorem. Od 1.března 1918 se stává druhým kaplanem v Kralicích. Zpět přišel do Trnavy 17. listopadu 1926. Dne 29.října 1940 byl investován na beneficium do Kralic na Hané, děkanství dubské.

Josef Dorazil

Kněží působící v trnavské farnosti (1918 - 1922)

Narozen 1. 4. 1877 v Bochoři u Přerova; zemřel 6.11. 1933. Pohřben v Miloticích u Kyjova.

Studoval na českém gymnáziu v Přerově, na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1902 v Olomouci. Působil v Dolní Hynčině (sev. Morava), v Miloticích, ve Štípě byl krátce nadačním kaplanem a přišel do Trnavy. Po odchodu z Trnavy se stává administrátorem v Žeranovicích. Od roku 1922 působil jako farář v Miloticích u Kyjova.

Adolf Pírek

Kněží působící v trnavské farnosti (1.10.1922 - 14.11.1926)

Narozen 17. 11. 1882 v Lutotíně u Prostějova. Zemřel 9.3. 1962 v Olomouci a byl pohřben 15. 3. 1962 tamtéž do hrobu své sestry Ludmily.

Vysvěcen 16. 7. 1905 v Olomouci. Působil v Kašavě, v Kralicích a ve Štípě. V Trnavě jmenován administrátorem od 1. 10. 1922 a farářem od 31. 1. 1923. Dále působil v Lukově. V roce 1949 byl jmenován čestným kanovníkem olomouckým. V Olomouci působil jako úředník konzistoře, kanovník a správce kostela P. Marie Sněžné.

Jan Kohoutek

Kněží působící v trnavské farnosti (1.12.1940 - 1943)

Narozen 5. 11. 1910 v Opatovicích (farnost Paršovice); zemřel dne 24. 12. 1943 v Opatovicích. Tamtéž pohřben.

Kněžské svěcení přijal v Olomouci v roce 1935. Do Trnavy nastoupil jako administrátor, od 1.3 1941 jako farář. Kvůli nemoci dostal 18. 8. 1942 na výpomoc kaplana – P. Josefa Šenkeříka. Těžce nemocný byl převezen 24. 12. 1943 do rodných Opatovic na Hané, kde zemřel.

Josef Šenkyřík

Kněží působící v trnavské farnosti (1.7.1943 - 31.1.1945)

Narozen 1. 11. 1916 ve Všetulích.

Ordinován v roce 1942 a v tomtéž roce (1942) přišel do Trnavy jako pomocný kněz k P. Janu Kohoutkovi, jenž byl nemocen. Kněžské svěcení přijal 5. 7. 1942 v Olomouci. Na výpomoc dostal v Trnavě kaplana P. Aloise Pijáka na dobu jednoho měsíce (1.6. až 30 6. 1944). V r. 1961 zaměstnán jako skladník ve Frutě v Babicích u Uh. Hradiště. (bydlel v Uh. Hradišti – Mařaticích č. 397).

Josef Strakoš

Kněží působící v trnavské farnosti (1.2.1945 - 31.7.1955)

Narozen 23. 8. 1915 v Hukvaldech; zemřel 14. 6. 1959. Pohřben 18. 6. 1959 v Hukvaldech současně se svou matkou Hedvikou Strakošovou.

Kněžské svěcení přijal v Olomouci 5. 7. 1940. Administrátorem v Trnavě od 1.2. 1945, farářem od 30. 4. 1945. Zemřel 14. 6. 1959 jako administrátor v Uherském Hradišti – Sadech. (Poslední slova při smrti v nemocnici v Uh. Hradišti: „Nic mě nebolí“. Zemřel v náručí svého bratra Františka).

Mons. Erich Pepřík

Kněží působící v trnavské farnosti (1.8.1955 - 30.9.1963)

Narozen 25. 11. 1922 v Moravské Ostravě; zemřel 9. 4. 2017 v Kroměříži Pohřben 18. 4. 2017 ve Slavkově u Opavy.

Maturoval 13. 5. 1941 na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Na kněze byl vysvěcen 5. 7. 1946 v Olomouci. Působil v Otrokovicích, ve Štípě, pak přišel do Trnavy. Dále působil v Dubicku, Třeštině,v Horní Bečvě, Liptále a ve Vsetíně. Působil jako generální vikář arcibiskupa Františka Vaňáka (1989-1991), V roce 1991 byl jmenován generálním vikářem arcibiskupa Jana Graubnera – do 1998. Později působil jako notář na Arcibiskupství.

Jan Krist

Kněží působící v trnavské farnosti (1.10.1963 - 30.6.2005)

Narozen 24. 4. 1920 v Miloticích u Kyjova; zemřel 15. 8. 2015. Pohřben v Trnavě u Zlína

Studoval na reálném gymnáziu v Kyjově, kde r. 1938 maturoval. Po absolvování Pedagogické akademie v Brně se stal učitelem. Na jaře 1943 byl z politických důvodů poslán na nucené práce do Rakouska. Po válce, v říjnu 1945 vstupuje do kněžského semináře v Olomouci. Za kněze byl vysvěcen 11. 12. 1949 v Olomouci. Od 4. 9. 1950 do 31. 12. 1953 pracoval ve vojenských jednotkách PTP. Dne 1. 6. 1954 byl ustanoven kooperátorem v Gottwaldově – Zlíně. Odtud se 16. 10. 1963 odstěhoval do Trnavy, kde zůstal až do své smrti. Zasloužil se o postavení rekreačního střediska pro bohoslovce z Moravy v Trnavě-Luhy. V letech 1969-1970 stavěli svépomocí místní farníci. Dne 1. 9. 1973 byl jmenován děkanem děkanátu Vizovického a 1. 1. 1975 kanovníkem Metropolitní kapituly v Olomouci. Zároveň se stal členem Církevního soudu v Olomouci. Dne 1. 1. 1985 by jmenován arciknězem kroměřížským. Od roku 2005 byl emeritním farářem v Trnavě.

Emil Matůšů

Kněží působící v trnavské farnosti (1.7.2005 - 31.3.2016)

Narozen 26. 4. 1949 v Trnavě u Zlína

Vyrůstal ve |Zlíně. Kněžské svěcení přijal v Olomouci 25. 6. 1977. Farářem ve Slušovicích a administrátorem v Trnavě jmenován 1.7.2005

Mariusz_Sienkowski

Mariusz Sienkowski

Kněží působící v trnavské farnosti (1.4.2016 - 31.8.2019)

Narozen v r.1963 v Polsku:

Pochází z Polska (z Grodkowa). Je nejstarším ze čtyř sourozenců. Po střední škole začal studovat medicínu. Po úrazu pravé ruky studium medicíny musel zanechat a v roce 1991 přešel do kněžského semináře v Olomouci. V roce 1993 přijal jáhenské svěcení a o rok později z rukou arcibiskupa Jana Graubnera přijal kněžské svěcení. Po absolvování teologické fakulty v Olomouci /Mgr./, získal druhý titul magistra teologie a pedagogiky ve Wroclavi. V roce 2002 ukončil licenciát kanonického práva v Lublinu /ICLic./, v roce 2005 získal doktorát obojího práva na Wroclavské universitě /Dr./. P. Mariusz Sienkowski prošel farnostmi Valašské Klobouky 1994-1995, Jezernice u Hranic 1995-1996, Píšť na Opavsku 1996-2003, Wroclav 2003-2005, Bílavsko 2005-2006, Klenovice 2007-2009, Huštěnovice 2009-20016. Ve farnosti Trnava je od dubna 2016. Za své nejúspěšnější působiště považuje farnost Píšť. Opravil zde kostel, faru a vybudoval amfiteatr pro bohoslužby pod širým nebem, kde se účastnilo poutní mše svaté 6.500 věřících. V roce 2001 posvětil Jan Pavel II. korunky pro obraz Panny Marie Čenstochovské v Píšti. Vzniklo jeho zásluhou druhé takto zasvěcené poutní místo mimo Polsko. Jedno je v USA, druhé v Píšti. P. Mariusze Sienkowského zajímá práce s mládeží, jeho koníčkem je vaření. Přeje si, aby mezi lidmi panovaly normální mezilidské vztahy, důvěra z obou stran. Ve farnosti působil do srpna r. 2019.

20200828_161207

Josef Kuchař

Kněží působící v trnavské farnosti (od 1. 9. 2019)

Páter Josef Kuchař se narodil 1. listopadu 1960 v Uherském Hradišti.

Pochází z Ořechova, farnosti Polešovice v okresu Uherské Hradiště. Je prostředním ze sedmi sourozenců. Vystudoval gymnázium v UH, a potom šel na dva roky na vojnu. Poté absolvoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a na kněze byl vysvěcen roku 1986 v kostele svatého Jana Křtitele, a pak ve Valašském Meziříčí u Panny Marie. Samostatně působil v Ratajích u Kroměříže a ve Vlachovicích. V každé farnosti vždy deset let. Naposledy byl devět let v Ostrožské Nové Vsi u svatého Václava.

Rozhovor pro Trnavský zpravodaj 09/2020

Kněz Josef Kuchař: Mezi lidmi nedělám rozdíl; smějme se na sebe

Kněz bývá vedle starosty, učitelů a učitelek jednou z nejviditelnějších tváří každé větší moravské dědiny. Nejčastěji ho můžeme zahlédnout v okolí kostela a fary, případně jako vzácného hosta na rodinných oslavách. Věřící jej znají zpoza oltáře či kazatelského stupínku. Asi nejblíže mu pak mohou být ve zpovědnici při svátosti smíření. V našem rozhovoru se P. JOSEF KUCHAŘ (59), který excurrendo spravuje naši farnost, ocitne na opačné straně pomyslné „zpovědnice“. Máme tedy jedinečnou příležitost nahlédnout do života našeho pana faráře blíže a poznat jej – ne pouze jako osobu v ornátu, ale jako obyčejného člověka z masa a kostí.

Vaše nářečí je krásné a nám, Trnavjanům, imponuje. Odkud pocházíte?

Já vůbec nemluvím valašsky. Říkám enom ogaři a cérky (směje se)… Pocházím z Ořechova na Slovácku, okres Uherské Hradiště. Pozor, neplést s Velkým Ořechovem z okresu Zlín! Mám pět bratrů a jednu sestru.

Vzpomínáte si, co nebo kdo Vás přivedl k celoživotní službě Bohu, tedy ke kněžství?

Naše dědina byla salesiánská a kněží velmi oblíbení, uznávaní, vítaní, také společenští a veselí. Jako teď děti vzhlíží ke zpěvákům, sportovcům, tehdy byli idoly kněží. Snad všichni moji bratři se chtěli stát kněžími. Bratři se nakonec rozhodli jinak, a na kněžskou dráhu jsem se vydal jenom já.

Proč jste si to nerozmyslel i Vy?

U mě komplikace nenastaly (směje se). V pěti letech došel bratr a zvěstoval: ‚Představte si, každý z nás může být knězem!‘ A já jsem si řekl: „Tak jestli možu být knězem, tak budu knězem.“ A pak už jsem celý život chtěl být tím knězem. Skutečně.

Takže jste si vlastně splnil dětský sen…

Ano. Proto jsem šel hned po maturitě na vojnu, abych to měl brzo za sebou, a potom jsem se hlásil na teologickou fakultu. Držel jsem se svého rozhodnutí a přání. A samozřejmě i Božího volání. Člověk musí věřit a věří, že to Pán Bůh chce a řídí to.

Máte mezi svatými nějaký svůj vzor?

Postupně se se svatými tak nějak spřáteluji. Jako vy máte svůj okruh přátel, mezi nimiž je vám dobře a neustále si ho rozšiřujete, já si takový okruh tvořím mezi svatými. V patnácti letech mě zaujal svatý Petr, ta jeho kajícnost. Zhřešil, ale vyznával Ježíši: „Ty víš, že Tě miluji. Ty víš všechno.“ Nikdy jsem si nemyslel, že jsem svatý. Uznávat své hříchy a litovat jich, v tom jsem byl vychovávaný, to mě vždy provázelo. Ale jak zvládnout to napětí: být knězem, i když uznávám své hříchy? Můj bratr si při biřmování zvolil za patrona sv. Josefa a já si k němu našel cestu. Jak jsme byli salesiánská rodina, na prvním místě byla Panna Maria, Pomocnice křesťanů a spolu s ní i Don Bosco. Na vojně, kde to nebylo vůbec lehké, mi jeden voják daroval obrázek Jana Křtitele. Bral jsem ho jako boží dar a celé dva roky jsem si ho schovával ve skříňce. Když jsem nastoupil do semináře, fascinoval mě svou společenskostí a veselostí sv. Dominik, zakladatel Dominikánů. Podobně i později sv. František, když jsem byl kaplanem v Meziříčí.

Na světě je spousta náboženství a církví. Proč by si měl hledající vybrat právě římskokatolickou víru?

Věříme, že jsme církev nebližší Kristu, nejvěrnější apoštolům. Hlavní křesťanskou zásadou má být: „Nepovyšuj se nad druhé.“ Kdyby za mnou nevěřící člověk přišel, že si chce vybrat, řeknu mu: „Seznam se radši s vícero vírami, církvemi, a která ti bude pasovat, tu si vyber.“ Nejde se vnucovat. I svatý Pavel říká: „Všecko zkoumejte a co je dobré, toho se držte.“ Jasně, díky výchově rodičů jsme katolíci a už nás nikdo nepřetahoval do ničeho jiného, nesnižoval naši víru. My se odplácíme tím samým.

Býváte při mši nervózní, když víte, že musíte mluvit před lidmi?

Myslím si, že mám talent na mše ve všední den. Ty miluju a jsem uvolněný, jako ryba ve vodě. Na neděli si to kázání píšu, musí to nějak vypadat. Takže už nejsem tolik uvolněný, přijde nervóza, a tolik si nevěřím. Mám to dobré? Nemám to dobré? Sami lidé mi říkají, že mám kázání lepší přes týden. V neděli že je mám moc složité. To taky přijde víc lidí, i neznámých a je víc rušno. Lidé přichází později. Jsou i laxní rodiče, kteří nechají děti bez dozoru a neuvědomují si, že to člověka ruší.

Jaká byla Vaše cesta jakožto kněze a ze které farnosti máte nejhezčí vzpomínky?

Nejraději vzpomínám na Vlachovice, kdy jsem byl zároveň i kaplanem ve Slavičíně. Žilo to tam. Každý s druhým počítal a vzájemně si pomáhali. Kdykoliv někdo – hasiči, farnost, obec, něco uspořádal, sešla se celá dědina. To bylo takové bezva, že se lidi scházeli a patřili k sobě. Bylo to živé společenství.

Možná by bylo dobré něco takového začít i tady, v naší farnosti.

Ano, souhlasím.

Jak nás, farníky, k tomu povzbudit?

Těch, co tu pomáhají, je velmi málo. Jsou to velice zasloužilí pomocníci, opravdu věrní, ale dělají to jenom oni. Může být třeba nějaké farní odpoledne, ale to potřebuje organizátory. Po kom to můžete chtít? Nemůžeme přetěžovat ty, kteří něco dělají. Nedávno se mi omluvila paní, která roky prala kostelní prádlo. Na mši jsem tedy vyhlásil, aby se někdo přihlásil. Zatím bezúspěšně. Do práce se nikdo nový nehrne. Chybí hlavně mladí pomocníci.

Daří se Vám vést dvě velké farnosti?

Přiznám se, že to nezvládám. Jestli mám nějakou vizi, tak osamostatnit farnosti, ať jeden farář má na starosti Slušovice a druhý Trnavu. To by bylo k dobru.

Jak je daleko rekonstrukce trnavské fary?

Na jaře se na ni byla podívat firma, střecha nás prý všechny přežije, ale je potřeba opravit fasádu. Slíbili, že pošlou rozpočet, ale zatím nic.

Jak vypadá Váš každodenní den?

Denně sloužím dvě mše – v pět v Trnavě a o půl sedmé ve Slušovicích. V pondělí, úterý a ve středu učím náboženství ve Slušovicích. Zaměstnávají mě také ponaučení ke svatbám a křtinám. Ve čtvrtky a v pátky bývají různé schůze a chodím po nemocných, třeba i na Hrobice, jsem celý den pryč. Sobot je volných málo, protože jsou svatby a křtiny. Jediné volno mám v neděli odpoledne, pokud nejsou křtiny.

Často Vás vídáme procházet se se psem. Byl jste třeba na Vrzavkách nebo na Paprádné?

Miluju přírodu, takže se mi líbí všude. Nejradši to mám spojené se zážitky. Třeba jsem došel do Všeminy a pan farář byl doma. Poseděl jsem u něho aspoň tři hodiny. On se mnou byl rád, já jsem s ním byl rád. Domů jsem šel zpátky za tmy. Podobně jsem navštívil i štípského děkana. Když jdu přírodou úplně sám, doléhá na mě smutek. Nejsem samotář. S cílem je to lepší.

Je něco, co byste chtěl čtenářům vzkázat? Třeba i těm, kteří Vás neznají?

Chtěl bych jim vzkázat, že je zdravím a líbí se mi místo, kde žijí. Přeju jim, ať se jim vyhýbá každé neštěstí. Rád se s každým potkám. Obzvlášť s tím, kdo pozdraví a usměje se. Tak ať se zdravíme a usmíváme, protože to určitě má cenu. Úsměv potřebuje každý z nás, i farář.

Marie Černíčková a Pavel Hanulík