Homilie o 23. neděli v mezidobí (7. září 2025)
Milovaní!
Nemohu zapomenout na větu, kterou pronesl, se čtveráckým úsměvem, o duchovních cvičeních před naším kněžským svěcením jeden karmelitán: „Bratři, až z vás jednou budou kanovníci, preláti a biskupové, nezapomeňte, že vaším prvořadým úkolem je zůstat Ježíšovými učedníky.“
Neřekl nic jiného než dnešní zneklidňující úryvek. „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem…“
Lukáš to zřejmě chtěl „vytmavit“ některým dobovým křesťanům a podrobit zkoušce pravost jejich učednictví. Dalo by se to shrnout do jediné věty: Jsi Ježíšův učedník, anebo ne?
Naše bezpodmínečné rozhodnutí
Dokonce třikrát v našem úryvku zaznívá: „Nemůže být mým učedníkem.“ Před několika dny jsme slyšeli podobně ostré vyjádření: „Dveře jsou těsné.“
Milovaní, především musíme předejít jednomu možnému nedorozumění: Nejde o to, zda je v našich silách zvládnout cestu za Kristem, nýbrž o bezpodmínečné rozhodnutí. „Chci tě následovat.“ „Chci tě následovat bez vypočítavosti.“ Tváří v tvář Ježíšovým požadavkům ostatně není schopen obstát nikdo.
Pokora učedníka
Právě evangelista Lukáš nám soustavně sráží sebevědomí. Pak teprve složíme svou naději jedině v Ježíše. Učedník musí shledat, že Pán jediný postačuje.
„Jestliže vidinou světa je stát se bohatým, učedník má vidinu stát se chudým. Království patří chudým, protože sám Král se zjevil jako chudý.“ (Silvano Fausti, Evangelium podle Lukáše, str. 545)
Církev čelí pokušení užívat „k dobrému účelu“ svého vlivu, nástrojů moci. Naší silou je ale kříž. Co zpíváme na úvod mše na Památku poslední Večeře Páně? „My však máme hledat svou slávu v kříži našeho Pána Ježíše Krista. V něm je naše spása, náš život a naše vzkříšení. Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.“ Jde o verš z List Galaťanům (6,14).
Výklad úryvku
Vstoupili jsme tedy do ducha nedělního evangelia. Nyní dovolte jen několik užitečných poznámek k samotným veršům:
Tato Ježíšova slova ve mně osobně při přípravě na toto kázání vyvolala údiv, úlek a trochu nevoli. Vnímejme pocity, které v našem srdci vybudí Kristovy výroky, nezastírejme je.
- „Neklade na druhé místo.“ V původním znění je ovšem „nemá v nenávisti“! To je ale něco úplně jiného. Otce, matku, ženu, děti, sourozence, sebe sama.
Tato Ježíšova slova ve mně osobně při přípravě na toto kázání vyvolala údiv, úlek a trochu nevoli. Vnímejme pocity, které v našem srdci vybudí Kristovy výroky, nezastírejme je.
- „Kdo nenese svůj kříž…“ Učedník byl zatím vyzýván, aby „zvedal“ nebo „bral na sebe“ svůj každodenní kříž. Dnes má kříž „nést“. Křesťanský život není nějaký hrdinský čin, který se vykoná v jednom okamžiku; není to zvedání činek. Je to břemeno, které je třeba nést. Vyžaduje trpělivost a odolnost vůči každodenní šedi. Břemeno, když je lehké, časem nabývá na tíži, až se stane neúnosným, zvlášť když se cítí jako nezasloužené. Nicméně zatímco Ježíš nenese kříž svůj, ale náš, my musíme se zločincem na kříži uznat, že neseme svůj, a to zaslouženě (23,40).
- Pronikáme v posledních dnech do hlubin Lukášovy duše. Jedním z jeho rysů je neodbytnost. Oproti jiným evangelistům rád používá příslovce „rychle“, „okamžitě“. Pastýři zase „spěchali“ do Betléma a ženy, které se setkaly se Vzkříšeným, spěchají zase do Jeruzaléma. Lukáš se prostě nikdy nezastavuje. Připomíná Niagarský vodopád. Slyšíte, jak hučí? Pouze na jednom místě v celém svém evangeliu vyzývá k tomu, abychom se posadili, a to je právě dnes. Trochu zábavné, s ohledem na Lukáše, není-liž pravda?
Král si má „sednout“, než vyrazí do boje, stavitel si má „sednout“, než se pustí do díla. Lukáš si uvědomuje, při vší své energičnosti, že rozlišování vyžaduje čas. Ukvapená rozhodnutí mohou být velkodušná, ale evangelium spíš doporučuje rozvahu a rozlišování.
- V. 29: „Kdyby totiž (stavitel) položil základy a nestačil stavbu dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli.“ Lukášovi hodně záleží na osobní cti, proto užívá obratu „vysmáli“. Dobře ale taky ví, že posměváčků vždycky bude dost. Kdo byl opravdu směšný, se nakonec ukáže ve svůj čas. Tehdy padne domnělá váženost a úspěšnost pyšných.
Opravdový král podle Pánova srdce vyjíždí do boje oslabený. „Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem,“ prohlašuje David před Goliášem, „já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů.“ (1Sam 17,45)
Žádost o podmínky míru: nechtějme vítězit zbraněmi nepřítele – ďábla, pak bychom museli kapitulovat. „Jestliže se přede mnou skloníš, všechno bude tvoje.“ (4,7) Pravidla nesmí určovat náš pekelný nepřítel. V. 33 uzavírá: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkům.“ Kdo se zříká, vítězí. Vzdávání se, to je opravdová chudoba.
- V. 34: „dobrá sůl“. Symbolizuje moudrost, brání zkáze, ale také se sypala na obětní zvířata (Lev 2,13). My chceme mít Kristovu chuť i vůni (2Kor 2,15), nechceme podlehnout zkáze a chceme svůj život darovat jako Ježíš, v „oběť svatou, Bohu milou“ (list Římanům). „Ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou.“ zaznívá ve třetí eucharistické modlitbě.
Zkažený učedník je horší než nevěřící! „Poturčenec horší Turka.“
Bloudím jako ztracená ovce
Oprávněně se někdy cítíme jako autor 118. žalmu, který celý zamilovaný do Slova, na konci stejně štká: „Bloudím jako ztracená ovce, hledej svého služebníka!“ I když Pánovo slovo slyšíme a jsme jím okouzleni, trápí nás vlastní nehodnost a nedostatečnost v následování.
Na dnešní, vyostřený úryvek bude navazovat o příští neděli trojí podobenství o Božím milosrdenství. Pane smiluj se! Bez tebe nic nedokážu. Ale bylo důležité, abychom i tuto hořkou pilulku pozřeli. Jsme neschopní a k ničemu bez Pána. Jak velice Pána potřebujeme ve své ubohosti!
Žalm 24
V závěru dnešní homilie si dovolím jednu užitečnou radu: Zkusme se tento týden zrána modlit 24. žalm. Začíná slovy: „Hospodinova je země se vším, co je na ní.“ Modlíte-li se Liturgii hodin, víte, že právě on uvádí do první denní modlitby. Všechny další hodinky jsou jen úseky namáhavého výstupu na Hospodinovu horu.
I náš příběh se odehrává na cestě, lépe řečeno, během výstupu ze Samařska do Jeruzaléma, což pro Lukáše není nepodstatná okolnost. Uvedený žalm také patří mezi ty, které věřící přednášeli při úmorné cestě do chrámu. I my se teď, v duchovním smyslu, s Ježíšem šplháme do Judských hor.
Velice brzy nám dojde, jak jsme slaboučcí. Přicházejí nám, naprosto přirozeně, na mysl pokorná slova z uvedeného žalmu. „Kdo bude moci vystoupit na Hospodinovu horu? Ten, kdo má nevinné srdce a čisté ruce.“ (Ž 24,3)
Nemluví se tu o udržení obřadní čistoty, ale o čistotě v Pánově duchu. Naším úkolem nebude, abychom si neznečistili ruce při dotyku s chudáky. Naopak, abychom si neposkvrnili srdce, z nějž vychází každá špatnost.
Zkusme to! Může nám to pomoci k budování pokory, vnitřní chudoby i k odbourání klamavé soběstačnosti; může nás také odnaučit sebejistému přistupování ke svátosti smíření. Chodit ke svátosti pokání s pocitem, že se jdeme jen oprášit, připomíná návštěvu kosmetického salonu, kde krásní lidé chtějí být ještě krásnějšími.
P. Pavel Hödl