Homilie P. Pavla Hödla
Povýšení svatého kříže
14. září 2025
„Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9)
Milovaní ctitelé Pánova kříže!
Ozvuk Velkého pátku
Dnešní svátek je jakýmsi mocným ozvukem Velkého pátku. Společně rozjímáme se svým Janem božskou slávu ukřižovaného. V očích milovaného učedníka je Ježíš opravdovým vítězem a králem.
Jakékoli svátky bez kříže by byly jen další příležitostí k oslavám konzumu. Kříž nás odnaučuje slavit svátky pohanským způsobem.
Šat služebníka
Není divu, že i dnes zazněl, jako druhé čtení, chvalozpěv na Ukřižovaného z Listu Filipanům: „Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9) Dobře toto dvojverší známe ze svatého třídenní.
O Zeleném čtvrtku náš Pán odkládá při večeři svrchní roucho a opásává se lněnou zástěrou. Bere na sebe „podobu služebníka“ (srov. Flp 2). Královský syn za noci odloží svůj purpur a souká se do cárů žebráka. Kéž bychom jej milovali pro něj samotného; nikoli pro jeho moc, slávu a nádheru; nikoli pro dary, jimiž nás častuje. Kdopak si ale zamiluje božskou chudobu?
Dnes si toto „ustrojení služebníka“ smíme prohlédnout do nejmenších podrobností: „Jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. (…) Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.“ (viz první úryvek z Iz 52-3)
Teprve dnes vidíme bez příkras, že jen málokdo miluje Božího Syna opravdovou láskou. Snad setník pod křížem… Kříž snímá masku klamu: Na jeho úpatí stojí podle Janova podání pouze malinký hlouček upřímně milujících: Ježíšova Matka, učedník, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
„Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9) Chvalozpěv na Poslušného je jistojistě mnohem starší než celý Nový zákon.
Janovský ráz
I když byl uvedený list sepsán s nejvyšší pravděpodobností sv. Pavlem, předmětný hymnus patrně pochází od samotného Jana. Proč ale Pavel cituje právě filipským křesťanům Janova slova? Museli se s jejich obsahem dokonale ztotožňovat. Jan jim propůjčil svůj jedinečný způsob uvažování i své pronikavé, mladistvé, orlí oči.
Jak tedy nahlížel Ježíšovu smrt? Nebyla to poprava, leč vítězné povýšení Krista. Vyjadřuje se to v tolika přímých i nepřímých náznacích. Uvažme jen jeden jediný pašijový verš – J 19,13a: Když Pilát uslyšel zástupy, kterak viní Ježíše z toho, že se dělal krále, doslova „nechal Ježíše vyvést a zasednout k soudu“.[1] To se dá skutečně vykládat dvěma různými způsoby. V očích nepoučených lidí tělesných se tím chce říci: Pilát zasednul k soudu. V Kristově duchu však smíme číst: Pilát nechal Ježíše zasednout k soudu.[2]
Vznešené pokoření
Jan nečeká na Pánovo zmrtvýchvstání. Už v jeho skonu na kříži spatřuje vítězství, a tím se mimo jiné výrazně odlišuje od svatého Pavla.
„Pak sklonil hlavu a vydal ducha.“ Církev tedy přijímá téhož ducha, tj. totéž kristovské smýšlení. Trpí-li, vítězí.
Ponížení a povýšení nejsou dvě etapy. Jde o totéž. Pokorný člověk je prostě velký. Nikdy nedojde k okamžiku, kdy by prohlásil: „Dost bylo tužení, poněvadž teď jsem zralý k ostruhám.“
Dítě bylo pokorné v Betlémě; Ježíš byl pokorný při obřízce; pokorný byl jako dvanáctiletý v chrámě; Kristus byl pokorný, když sestoupil do vod Jordánu; pokorný byl na kříži, pokorný je i zmrtvýchvstalý; pokorný a poslušný Syn nebeského Otce, od věků na věky. Pokora je věčná, nikdy neztrácí svůj lesk.
Pokora – humilitas nebyla pro Římany ctností. Starověcí pohanští filozofové jí přímo pohrdali. Být pokorní, „při zemi“, humiles, byla ostuda. Pro nás je tomu jinak: Člověk – Adam má být pokorný, vždyť je uhněten z bezcenné hlíny. Ježíš je pak Novým Adamem, který se závistivě nesápá po božských atributech. Neposlouchá pokušitelův hlas z ráje: „Budete jako Bůh.“ Celou svou bytostí volá vstříc svému Otci: „Ty jsi Bůh.“ A totéž říká i Duchu svatému: „Ty jsi Bůh.“ A ozvěnou k němu zní od obou totéž odvěké vyznání: „Ty jsi Bůh.“
Ježíš však dobře ví, kým je, ale nemusí to dávat na odiv. Chce, aby byl oslaven Jeho Otec. Přeje si, aby byli oslaveni jeho bratři, s nimiž nosí stejný šat tělesnosti. „Bůh přece neposlal svého syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spase.“ Slyšeli jsme před malou chvílí.
Jan ve chvalozpěvu, o němž dnes hovoříme, nejspíše slovo kříž nezmínil. Dvojverší tedy původně mohlo znít takto: „Kristus byl poslušný až k smrti. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9)
Jan totiž na mnoha místech svého evangelia dbá o to, aby nepadl ani stín posměchu na božskou slávu jeho Pána. Ne, nezapírá kříž, ale nechce také, aby se mu rouhali hlupáci. Kříž je to nejposvátnější ze všech tajemství, které máme především chovat ve svatyni svého srdce.
Oprávněně se dá předpokládat, že tuto vysvětlivku připojil Pavel, který se o kříži mluvit nerozpakuje. „Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži atd.“ (2,8)
V okovech myslet na Pánův kříž
Pavel píše Filipanům jako střežený vězeň, v ohrožení života, snad v polovině padesátých let z Efesu. Není vyloučeno, že přímo z Říma, krátce před svým stětím.
V tomto rozpoložení myslí na Pánovu poslušnost, v tomto hraničním rozpoložení si staví před oči jeho kříž jako útěchu. Teprve teď, v okovech, začíná celému tomu příběhu rozumět, protože má na něm osobní účast.
Milovaní! I my žasněme, spolu s Pavlem, nad tím, jakým způsobem náš Pán z kříže soudí a osvobozuje, a vynasnažme se v Ukřižovaném zahlédnout božskou Slávu.
[1] Cituji překlad, který nabízí autor: C. V. Pospíšil, Božská Sláva Ukřižovaného. Hymnus Filipanům 2,6-11, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2020, 74.
[2] Srov. I. de la Potterie, La Passione di Gesù secondo il vangelo di Giovanni; Milano, Edizioni Paoline 1998, 94-97.