Homilie při mši svaté

o 2. neděli adventní

Biblická čtení:

Iz 11,1-10

Ž 72, 1-2.7-8.12-13.17

Řím 15,4-9

Mt 3,1-12

Úvod

„Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům;

pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.“

(Iz 11,10, srov. první čtení)

Moji milovaní!

To byla slova, která pronesl z Hospodinova pověření izraelský prorok Izajáš již v osmém století před narozením Krista. Zapsána byla až po návratu z babylonského vyhnanství, tedy po roce 529 před naším letopočtem.

První část knihy Izajáš se nezabývá jenom osudy vyvoleného národa, ale opakovaně přináší naději i neobřezaným, nežidům: „Pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.“ Strhující poselství. Tedy vůbec není vyloučeno, že by i pohané mohli za určitých okolností obdržet podíl a společenství v Božím království.

Výklad

Abychom se vyvarovali nedorozumění, zopakujme si ještě jednou, že výraz „pohané“ neoznačuje v písmech Starého zákona nevěřící či neznabohy. Jedná se jednoduše o ty, kteří nepatřili do židovského národa. Přesně o nich hovořil Bůh ústy Izajášovými: „Pohané budou hledat Hospodina a jeho sídlo bude slavné.“

Pro běžného Izraelce byla spása pohanů těžko myslitelná. Proč by se židé jinak tak důsledně, až na malé výjimky, oddělovali od čehokoli pohanského? Vskutku, smíme pochybovat o tom, zda slovům onoho velkého proroka rozuměli. „Pohané budou hledat Hospodina a jeho sídlo bude slavné.“

Pán Ježíš Kristus, potomek Davidův, Jákobův a Abrahamův, tedy ten nejušlechtilejší plod vyvoleného národa svým tělem překonal propast, která zela mezi židy a pohany. Matouš, Marek i Lukáš svorně dosvědčují, že se chrámová opona roztrhla vpůli, odshora až dolů (Mk 15,38 a par Mt a Lk). Svatý apoštol Pavel vtom vidí jasný symbol:

(…) v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. (Ef 2,13-16)

Pavel, jak vysvítá hlavně z listu Galaťanům, se nikterak nestyděl za to, že je židovského původu, ale také pochopil, že spása se zakládá na něčem jiném, na víře.

Křesťané se postupně, s jistým váháním a opatrností holubice, otevírali pohanské vzdělanosti.

(…) rané křesťanství učinilo odvážný a očistný krok, když se rozhodlo pro Boha filozofů proti bohům náboženským. Na otázku, kterému z bohů odpovídá Bůh křesťanský, je-li to snad Zeus nebo Hermes či Dionysos anebo některý jiný, následovala odpověď: Žádnému z nich. Žádnému z bohů, které vy vzýváte, ale jedině a výhradně tomu, kterého vy nevzýváte, onomu Nejvyššímu, o němž hovoří vaši filozofové. Raná církev rázně odsunula celý kosmos antických náboženství stranou, celý jej pokládala za klam a zaslepenost a svou víru vykládala takto: Nic z toho my neuctíváme a nemáme na mysli, říkáme-li Bůh, nýbrž pouze samo bytí, to, co filozofové odhalili jako základ všeho bytí, jako Boha nade všemi mocnostmi – jedině toto je náš Bůh.[1]

Starověká filozofie a křesťanství

Křesťané v římské říši nebyli trestáni za to, že uctívali Boha, ale za to, že bohy neuctívali. Zápisy ze soudních procesů s křesťany, tzv. „akta mučedníků“, to dostatečně dokládají.

„Atheismus“, tedy popírání či neúcta vůči bohům, patřil mezi nejhorší útoky proti soudržnosti státu. Řečník Cicero (106 př. Kr. – 43 po Kr.), který žil na přelomu našeho letopočtu, pokládal víru v bohy za výsadní znak lidskosti:

[Cituji] Kromě člověka není živočicha, který by měl nějaké poznání Boha; mezi lidmi není však národa ani vzdělaného, ani divokého, který by, i když neví, jakého Boha míti sluší, nepoznával, že nějakého míti třeba.[2]

Z ateismu byli leckdy obviňováni i někteří pohanští filozofové. Nespokojili se totiž s primitivními představami o bozích: Zdráhali se klanět modlám podobajícím se krásnému mladíkovi nebo urostené krávě. Hnusili si bohy oddávající se podle bájí potupným činům: bezostyšně kradoucím, cizoložícím anebo navzájem se podvádějícím. Kromě Herakleita uveďme filozofa Xenofana (narozen roku 575 př. Kr.), z jehož díla si přečteme jediný výmluvný zlomeček:

Jeden Bůh, největší před bohy a lidmi,

není smrtelníkům podobný představou ani myšlenkou

Antičtí filozofové měli však i jiné přednosti:

1. O moudrosti nejenom mluvili, ale také dokázali o nevyslovitelném mlčet. Žáci platonské či aristotelské školy nesvěřovali „cizím“ ty pravdy, o nichž rozjímali pod vedením svých učitelů.
2. Shlukovali se až na malé výjimky do filozofických škol a vytvářeli mezi sebou společenství hledačů pravdy pod vedením zkušeného mistra.
3. Správný filozof vynikal nejenom jazykem, ale i svými mravy. Seneca horoval pro obnovu zhýralé římské společnosti. Jiní holdovali chudobě jako Diogenés: bydlel v sudu a vlastnil jen misku, v níž si nabíral vodu. Nepřipomíná vám trochu Jana Křtitele Předchůdce Páně?

V tom všem nemohli být učedníkům Ježíše Krista nesympatičtí. „Kdo není proti nám, je pro nás.“ (Mk 9,40)

1. I křesťané si byli vědomi, že Bůh se nedá vypovědět a je lepší před ním v posvátné bázni umlknout. Nesvěřovali se s nepokřtěným o tom, jak probíhají jejich bohoslužby. Svatý Ambrož v Miláně v této souvislosti často opakoval Ježíšova neoblomná slova: „Neházejte perly sviním.“
2. Ani křesťané si víru nehýčkali jednotlivě, osamoceně, ale prožívali ji ve společenství ostatních pokřtěných, a to pod vedením právoplatných představených. Vysvětlujte do dnes mnoha katolíkům důchodového věku. Proč bych chodila do kostela v takové zimě, když mám doma Rádio Proglas a tam si tu mši poslechnu?
3. Křesťané žili podle Kristova příkladu a slov: „Strom poznáš podle ovoce.“ Než byl někdo připuštěn ke křtu, byl podroben dlouhému několikaletému zkoumání a přísnému přezkoušení nejenom v otázkách věrouky, ale i mravů. Voják, herec ani gladiátor nemohli být obmyti vodou křtu, dokud se svého zaměstnání nezřekli.

Už svatý Jan používá ve svém evangeliu pojmů převzatých ze starořecké filozofie. Nazývá například Božího Syna Slovem, „skrze něž všechno bylo stvořeno“ (Prolog). A dodává křesťanskou novinku: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (tamtéž).

Filozofické snažení chtěl skloubit s evangeliem už sv. Justin ve druhém století: Otevřel v Římě první křesťanskou filozofickou školu, která fungovala až do roku 162, kdy byl její zakladatel popraven.

Byl jsem překvapen nad tím, jak křesťané rádi znázorňovali na kamenných rakvích v katakombách Ježíše Krista: Představte si, že býval oblečen jako římský filozof v tóze s pergamenem v ruce! On, Boží Slovo, nám totiž přinesl v evangeliu pravou moudrost.

Sluší se zmínit také sv. Klementa, který ve druhém století v egyptské Alexandrii usiloval o průnik mezi antickou vzdělaností a křesťanským Zjevením.

Zlatým věkem křesťanské filozofie bylo čtvrté a páté století, kdy už svobodná církev formulovala na všeobecných koncilech za pomoci filozofického jazyku a logiky lépe svou nauku. Pokřesťanštělé filozofii vděčíme za to, že dnes říkáme bez mrknutí oka následující pravdy:

Je jeden Bůh ve třech osobách.

Boží Syn má dvě přirozenosti, lidskou a božskou.

Tyto přirozenosti nejsou smíšeny atd.

Sluší se ale také připomenout, že církev vše, co pocházelo z pohanství, podrobovala kritické analýze. Uveďme si příklad u římských stoiků, kteří doporučovali sebevraždu, není-li člověku možno čestně žít.

Velký křesťanský učenec Severní Afriky jménem Tertulián dokonce pochyboval o užitečnosti zabývat se pohanskou filozofií: „Co mají společného Athény s Jeruzalémem? A co Akademie s církví?“ [3]

Proti nejedné tezi filozofů se křesťané důrazně postavili; převážně si však církev antické filozofie vážila, především Platonovy, Plotinovy a Aristotelovy, a v průběhu dějin na ni moudře navazovala. Filozofie se tak stala užitečnou a vítanou pomocnicí teologie.

Závěr

Pohané podnikli mnoho obdivuhodných pokusů, jak se dopátrat Boha. Nelhal Izajáš, když prorokoval: „Pohané ho budou hledat.“ Nežidé prahli po hlubokých náboženských pravdách. Vedle zvláštních, tajemných náboženství, kterým říkáme „mysteria“, si zaslouží naši úctu hlavně antičtí filozofové. Spása nemůže vyplynout z našich sebelepších snah. Je trofejí získanou za krev Ježíše Krista, Syna Božího, syna Davidova. Vždyť i sám velký filozof Pythagoras při svém nezměrném důvtipu si to uvědomoval, když pokorně prohlásil:

Jest jasné, že člověk má činiti, co je Bohu milé, ale nelze toho člověku poznati jinak, než zjeví-li mu to Bůh sám.

Pokloňme se tedy při této mši svaté Pánu, který se nám po dobách tápání dal nalézt.

[1] Srov. Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Úvod do křesťanství (Studium), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, 94.

[2] Cicero, O zákonech I,8,24.

[3] Srov. Tertullianus, De praescriptione haereticorum VII, 9: Sources chrétiennes 46, 98.