Poselství Svatého otce Lva XIV. k postní době 2026

Naslouchat a postit se.

Postní doba jako čas pro konverzi

Drazí bratři a sestry,

postní doba je časem, kdy nás církev s mateřskou péčí vybízí, abychom znovu postavili do centra svého života tajemství Boha, a naše víra tak znovu nabyla na síle a naše srdce se nerozptylovalo každodenními starostmi a rozptýleními.

Každá cesta obrácení začíná tehdy, když se necháme oslovit Božím slovem a přijmeme ho
s ochotou ducha. Existuje tedy souvislost mezi darem Božího slova, prostorem pro přijetí, který mu poskytujeme, a proměnou, kterou působí. Proto se postní cesta stává vhodnou příležitostí naslouchat hlasu Pána a obnovit rozhodnutí následovat Krista a kráčet spolu s ním cestou, která vede do Jeruzaléma, kde se naplňuje tajemství jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání.

Naslouchat

            Letos bych chtěl upozornit především na to, jak důležité je dát prostor Slovu prostřednictvím naslouchání, protože ochota naslouchat je prvním znakem, jímž se projevuje touha vejít do vztahu s druhým člověkem.

Sám Bůh, který se Mojžíšovi zjevil v hořícím keři, ukazuje, že naslouchání je charakteristickým rysem jeho bytí: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek“ (Ex 3, 7). Naslouchání volání utlačovaných je počátkem příběhu osvobození, do něhož Pán zapojuje také Mojžíše, když ho posílá, aby otevřel cestu spásy Jeho dětem, které byly uvrženy do otroctví.

Je to Bůh, který nás oslovuje a který i dnes k nám promlouvá myšlenkami, jež rozechvívají Jeho srdce. Naslouchání Slovu v liturgii nás proto učí pravdivějšímu naslouchání realitě; mezi mnoha hlasy, které procházejí naším osobním a společenským životem, nám Písmo svaté umožňuje rozpoznat ten hlas, který vychází z utrpení a nespravedlnosti, aby nezůstal bez odpovědi. Mít takovouto vnitřní disponibilitu pro vnímavost znamená nechat se dnes Bohem poučit, abychom naslouchali jako On, dokud nepoznáme, že „situace chudých představuje výkřik, který
v dějinách lidstva neustále interpeluje náš život, naše společnosti, politické a ekonomické systémy a v neposlední řadě také církev“.[1]

Postit se

Pokud je postní doba časem naslouchání, pak půst představuje konkrétní praxi, která nás připravuje na přijetí Božího slova. Zdržet se jídla je velmi starobylým a nenahraditelným asketickým cvičením na cestě konverze. Právě proto, že se týká těla, více zviditelňuje to, po čem „hladovíme“ a co považujeme za nezbytné pro naše živobytí. Slouží tedy k rozlišování a uspořádání „chutí“,
k udržení v bdělosti hladu a žízně po spravedlnosti, k její ochraně před rezignací, k jejímu formování, aby se stala modlitbou a odpovědností vůči bližním.

Svatý Augustin s duchovní jemností naznačuje napětí mezi přítomným časem a budoucím naplněním, které prostupuje touto péčí o srdce, když poznamenává: „Během pozemského života je úkolem lidí mít hlad a žízeň po spravedlnosti, ale její naplnění patří do druhého života. Tímto chlebem a tímto jídlem se sytí andělé. Lidé však hladoví a všichni jsou naplněni touhou po něm. Tato touha rozšiřuje duši a zvyšuje její kapacitu.“[2] Půst chápaný v tomto smyslu nám umožňuje nejen ovládat touhu, očišťovat ji a činit ji svobodnější, ale také ji nechat expandovat, aby se obracela k Bohu a směřovala ke konání dobra.

Aby si však půst zachoval svou evangelijní pravdivost a vyhnul se pokušení povznášet srdce k pýše, musí být vždy prožíván ve víře a pokoře. Vyžaduje, abychom zůstali zakořeněni ve společenství s Pánem, protože „ten, kdo se nedokáže nasytit Božím slovem, se nepostí doopravdy“.[3] Jako viditelný znak našeho vnitřního závazku vzdát se hříchu a zla, s pomocí milosti, musí půst zahrnovat i jiné formy odříkání, které nám pomáhají osvojit si střízlivější životní styl, protože „jenom střídmost činí křesťanský život silným a autentickým“.[4]

Proto bych vás rád vyzval k velmi konkrétní a často málo oceňované formě zdrženlivosti,
a to ke zdrženlivosti od slov, která zasahují a zraňují naše bližní. Začněme odzbrojovat jazyk, vzdávat se ostrých slov, okamžitých soudů, pomlouvání těch, kteří nejsou přítomni a nemohou se bránit, a vyhýbat se pomluvám. Namísto toho se snažme naučit se vážit slova a pěstovat laskavost: v rodině, mezi přáteli, na pracovišti, na sociálních sítích, v politických debatách, v médiích,
v křesťanských společenstvích. Mnoho slov nenávisti pak ustoupí slovům naděje a míru.

Společně

Postní doba nakonec zdůrazňuje také společenský rozměr naslouchání Slovu a praktikování postu. I Písmo tento aspekt vyzdvihuje mnoha způsoby. Například v knize Nehemiáš se píše, že se lid shromáždil, aby naslouchal veřejnému čtení knihy Zákona, a konáním postu se připravil na vyznání víry a bohoslužbu, aby tak obnovil smlouvu s Bohem (srov. Neh 9, 1–3).

Stejně tak jsou naše farnosti, rodiny, církevní skupiny a řeholní společenství povolány, aby během postní doby absolvovaly společnou cestu, na níž se naslouchání Božímu slovu, stejně jako výkřik chudých a volání země, stanou formou společného života a půst podpoří skutečné pokání. V tomto kontextu se konverze týká nejen svědomí jednotlivce, ale také způsobu vztahů, kvality dialogu, schopnosti nechat se konfrontovat realitou a rozpoznat, co skutečně vede touhu, a to jak v našich církevních společenstvích, tak i v lidstvu žíznícím po spravedlnosti a smíření.

Drazí, prosme o milost postní doby, aby učinila náš sluch vnímavější vůči Bohu i těm nejslabším. Prosme o sílu postu, aby se dotknul i našeho jazyka, aby ubývalo slov, která zraňují, a rostl prostor pro hlas druhého člověka. A vynasnažme se, aby se naše společenství stala místy, kde výkřik trpících najde přijetí a naslouchání vede k cestám osvobození, a abychom byli připravenější a horlivější přispívat k budování civilizace lásky.

Z celého srdce žehnám vám všem a vaší postní cestě.

Ve Vatikánu, 5. února 2026, památka svaté Agáty, panny a mučednice.

papež LEV XIV.

[1] Apoštol. exhort. Dilexi te (4. října 2025), 9.

[2] Sv. Augustin, Jednota a půst, 1, 1.

[3] Benedikt XVI., Katecheze (9. března 2011).

[4] Sv. Pavel VI., Katecheze (8. února 1978).

PODCAST Lev XIV.: S radostí nasměrujme celé své bytí k Bohu – Vatican News

Homilie papeže Lva XIV. –  Bazilika svaté Sabiny na Aventinu

Popeleční středa, 18. února 2026

Drazí bratři a sestry!

Na začátku každého liturgického období objevujeme vždy s novou radostí milost být církví – společenstvím svolaným, aby naslouchalo Božímu slovu. Prorok Joel k nám promlouvá hlasem, který každého vyvádí z vlastní izolace a činí obrácení naléhavostí stejně neodmyslitelně osobní jako veřejnou: „Svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte i děti i kojence!“ (Jl 2, 16). Zmiňuje i ty, jejichž nepřítomnost by se dala snadno ospravedlnit: nejslabší a nejméně způsobilé pro velká shromáždění. Poté prorok jmenuje ženicha a nevěstu: jako by je povolával z jejich intimity, aby pocítili, že jsou součástí většího společenství. Poté přicházejí na řadu kněží, kteří se ovšem již nacházejí – jakoby z povinnosti svého úřadu – „mezi předsíní a oltářem“ (v. 17); jsou vyzváni, aby plakali a našli správná slova pro všechny: „Ušetř, Hospodine, svůj lid“ (v. 17).

Postní doba je také dnes pro společenství silným obdobím: „Svolejte lid, zasvěťte obec“ (Jl 2, 16). Víme, jak je stále těžší shromáždit lidi a cítit se jako lid – nikoli v nacionalistickém a agresivním smyslu, ale ve společenství, v němž každý najde své místo. Navíc zde se formuje lid, který uznává své hříchy, to znamená přiznává, že zlo nepochází od domnělých nepřátel, ale zasáhlo srdce, je uvnitř jeho vlastního života a je třeba se mu postavit čelem a odvážně převzít odpovědnost. Třeba přiznat, že tento postoj jde „proti proudu“, ale když je tak přirozené přiznat si bezmoc před rozbouřeným světem, představuje tento postoj skutečnou alternativu – čestnou a přitažlivou. Ano, církev existuje také jako proroctví společenství, které uznává své hříchy.

Jistě, hřích je vždycky osobní, ale nabývá podoby v reálných a virtuálních prostředích, ve kterých se pohybujeme, v postojích, kterými se navzájem ovlivňujeme, nezřídka v rámci skutečných „struktur hříchu“, ať už ekonomického, kulturního, politického nebo dokonce náboženského charakteru. Postavit živého Boha proti modlářství – jak nás učí Písmo svaté – znamená odvážit se svobody a najít ji skrze exodus, skrze cestu. Nikoli jako paralyzovaní, rigidní lidé, jistí si svými postoji, ale jako shromáždění, které se chce někam pohnout, změnit se. Jak vzácné je setkat se s dospělými lidmi, kteří zreflektují své jednání, s podniky a institucemi, které přiznají, že udělaly chybu!

Dnes jde mezi námi právě o tuto možnost. A není náhodou, že mnoho mladých lidí – i v sekularizovaném kontextu – pociťuje více než v minulosti volání tohoto dne, Popeleční středy. Právě oni, mladí lidé, zřetelně vidí, že je možné žít spravedlivějším způsobem a že někdo je odpovědný za to, v církvi a ve světě nefunguje. Je tedy třeba začít od toho, co je možné, a od těch, kteří jsou s námi. „Hle, teď je ‚doba příhodná‘, hle, teď je ‚den spásy‘“ (2 Kor 6, 2). Uvědomme si tedy misijní význam postní doby – ne proto, abychom odvrátili pozornost od práce na sobě samých, ale abychom ji otevřeli mnoha lidem, kteří prožívají neklid a mají dobrou vůli, lidem, kteří hledají cesty k autentické obnově života v perspektivě Božího království a Jeho spravedlnosti.

„Proč se má mezi národy říkat: Kdepak je ten jejich Bůh?“ (Jl 2, 17). Prorokova otázka zní jako ostří. Připomíná také nám úvahy, které se nás týkají a které vznikají mezi těmi, kteří pozorují Boží lid jakoby zvenčí. Postní doba nás totiž vybízí ke změně kurzu – k obrácení –, které činí naše poselství věrohodnějším.

Před šedesáti lety, několik týdnů po skončení II. vatikánského koncilu, se sv. Pavel VI. rozhodl veřejně slavit obřad popelce – aby byl viditelný pro všechny – během generální audience v bazilice sv. Petra – gesto, které se také dnes chystáme učinit. Hovořil o něm jako o „přísném a působivém kajícím obřadu“ (Pavel VI., generální audience, 23. února 1966), který rázně zasahuje lidskou vnímavost a zároveň se dotýká otázky kultury. Řekl tehdy: „My, lidé současnosti, si můžeme položit otázku, zda je tato pedagogika stále srozumitelná. Odpovídáme kladně. Protože je to pedagogika realistická. Je to přísné volání po pravdě. Vede nás ke správné vizi naší existence a našeho osudu.“

Tato „pedagogika pokání“ – řekl Pavel VI. – „překvapuje současného člověka ve dvou ohledech“: prvním je „jeho obrovská schopnost vytvářet iluze, autosugesci, systematicky klamat sebe sama ohledně reality života a jeho hodnot“. Druhým aspektem je „fundamentální pesimismus“, který papež Montini vnímal všude kolem sebe: „Většina lidských projevů, které nám dnes nabízí filozofie, literatura, divadelní umění – řekl tehdy – končí konstatováním nevyhnutelné marnosti všeho, obrovského smutku života, metafyziky absurdity a nicoty. Tato sdělení jsou apologií popela“.

Dnes můžeme rozpoznat proroctví obsažené v těchto slovech a pocítit v popelu, který na nás byl nasypán, tíhu rozbouřeného světa, celých měst zničených válkou: popel mezinárodního práva a spravedlnosti mezi národy, popel celých ekosystémů a svornosti mezi lidmi, popel kritického myšlení a staré místní moudrosti, popel vnímavosti pro posvátné, sacrum, jež je přítomné v každém stvoření.

„Kde je jejich Bůh?“ – ptají se národy. Ano, drazí, ptají se nás na to dějiny, a ještě dříve naše svědomí: pojmenovat smrt pravým jménem, nést její znamení, ale vydávat svědectví o vzkříšení. Uznání našich hříchů, abychom mohli obrátit, je již předzvěstí a svědectvím vzkříšení: znamená to totiž zastavit se uprostřed popela, ale zvednout se a znovu stavět. Tehdy se Velikonoční triduum, které budeme slavit v kulminujícím okamžiku postní doby, projeví v celé své kráse a významu. Učiní tak tím, že nás skrze pokání zapojí do přechodu ze smrti do života, z bezmoci do Božích možností.

Proto starověcí i současní mučedníci září jako průkopníci na naší cestě vedoucí k Velikonocům. Starověká římská tradice postních zastavení (stationes) – z nichž první připadá na dnešek – má výchovný rozměr: odkazuje nás k pohybu – jako poutníci, stejně jako k zastavení se – statio – u „památek“ mučedníků, nad nimiž se tyčí baziliky Říma. Není to snad výzva, abychom následovali obdivuhodné stopy svědectví, která jsou již rozeseta po celém světě? [Povzbuzení, abychom] rozpoznávali místa, příběhy a jména těch, kteří si zvolili cestu blahoslavenství a nesli až do konce její důsledky. Miriády zrn, která i když se zdála ztracená, pohřbená v zemi, připravila bohatou sklizeň, kterou jsme mohli sklízet. Postní doba – jak nám naznačuje evangelium – nás osvobozuje od touhy být za každou cenu vidět (srov. Mt 6, 2.5.16) a učí nás spíše vnímat to, co se rodí, co roste, a podněcuje nás, abychom tomu sloužili. Je to hluboká harmonie, která ve skrytu těch, kteří se postí, modlí a milují, souzní s Bohem života, naším Otcem a Otcem všech. K němu znovu nasměrujme s umírněností a radostí celé své bytí, celé své srdce.

Překlad – jb –